Záhadná tragédie geniálního stíhače
„Otík byl velmi nadaný a mimořádně agresívní stíhač. Jeho pilotní a střelecké umění bylo příslovečné. Nikdy nevynechal jedinou příležitost dostat se s Huny do křížku a příležitosti ostatně sám vyhledával. Byl úplně posedlý touhou tisknout spoušť a myslím, že mu bylo jedno, jestli měl v zaměřovači německý letoun, lokomotivu nebo loď. Jeho zápal byl nezničitelný. Hodně si věřil a málo dbal na nebezpečí.”
W/Cdr JAROSLAV HLAĎO, DSO, DFC, OBE
K úspěšným jedincům se obvykle všichni hlásí a Smikův případ v tomto směru není žádnou výjimkou. Ač narozen v Gruzii a bojoval u Britů, za války si jej zcela logicky nárokovali Čechoslováci, později i Slováci a naposledy i Židé.
Se Smikovou národností jakož i mateřskou řečí je to skutečně poněkud složité. Ačkoli se dnes u našich východních sousedů rádo uvádí, že byl Slovákem, bližší údaje o jeho původu tak zcela jednoznačně nehovoří. Měl totiž v sobě nejen slovenskou, ale i ruskou, židovskou a snad i gruzínskou krev. Podstatnější bude, čím se cítil on sám. Když se v září 1944 představoval nizozemské rodině, která jej po sestřelení ukrývala, tvrdil o sobě, že je „rodilý Čech“. Upřímně řečeno, ze všech významných čs. letců patří k etnicky nejméně jednoznačným osobnostem.
Mládí
Muž, jemuž osud nadělil pouhých dvaadvacet roků života, se narodil 20. ledna 1922, a to v místě na budoucího příslušníka čs. letectva v RAF poněkud neobvyklém. Totiž až na Kavkaze, v gruzínském lázeňském městě Boržomi nedaleko od Tiflisu (dnes Tbilisi). Jeho slovenský otec, Rudolf Smik pocházel z Tisovce u Rimavské Soboty. Jako voják rakousko-uherské armády za 1. světové války upadl u Przemyšlu do ruského zajetí a dlouhou dobu pak zůstal v cizině. Ze zajateckého tábora v Charkově se dostal nejprve do Rostova na Donu a konečně na Kavkaz, do Tiflisu. Pracoval zde v jedné továrně jako zajatec – strojní zámečník.
Mladého a talentovaného „inženýra“, jak mu začali přezdívat, si záhy oblíbil vysoký ruský důstojník Alexander Davydov, který byl správcem carského letoviska v Boržomi nedaleko Tiflisu. Zde se Rudolf Smik velmi záhy sblížil s ruskou Židovkou, Davydovovou dcerou Antoninou, jejíž babička shodou okolností pocházela z Čech. Na podzim 1918, po uzavření brestlitevského míru (jímž Rudolf Smik ztratil status válečného zajatce) se vzali. V rušných porevolučních dobách se usadili v Boržomi, kde šikovný a technicky nadaný Rudolf Smik, někdejší absolvent průmyslové školy v Budapešti, pracoval jako jemný mechanik. Ze tří jeho synů byl Otto prostřední. * Teprve v roce 1934, po oficiálním navázání diplomatických styků mezi ČSR a SSSR, se celá Smikova rodina mohla vrátit do otcovy staré vlasti, na Slovensko. Nejprve se usadila u švagrové v Hájnikách u Sliače, později ve vlastním bytě v Bratislavě, která jim poskytla větší příležitost k obživě. Mezitím se Otto začal zdokonalovat ve slovenštině, neboť jako živý jazyk byla v rodině používána dosud převážně jen ruština a gruzínština.
Hloubavý a po otci technicky nadaný Otto od malička projevoval vřelý zájem o techniku a chtěl všemu přijít na kloub. Ještě jako chlapec si dokonce sám sestrojil Morseův přístroj a pilně se učil anglicky. Nejvíce mu však učarovala letadla. Podnikavý, inteligentní, pilný a ctižádostivý hoch věděl, co chce. Aby se svému ideálu létání co nejvíce přiblížil, začal nejprve modelařit; svůj první model si postavil ještě v Gruzii a na Slovensku svou dovednost dále zdokonaloval. V modelářské soutěži ve Vajnorech u Bratislavy 9. května 1937 ve své kategorii vyhrál 1. cenu. Vstoupil do bratislavské odbočky Masarykovy letecké ligy (MLL) * a začal navštěvovat plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku u Žiliny; krátký čas byl zaměstnán i na vajnorském letišti.
Pokud jde o jeho profesní růst, tak v letech 1937-1939 vychodil v Bratislavě dvouletou soukromou Obchodní školu. Povolání úředníka u Ústředním ředitelství slovenských elektráren v Bratislavě, které poté krátce vykonával, mu však k srdci nikterak nepřirostlo. Stále jej to táhlo do výšek. Ve svých 17 letech měl na větroních a kluzácích nalétáno již 22 hodin.
Rozpad Československa a vznik samostatného Slovenského štátu pod patronací nacistického Německa znamenal pro Smikovu „československy“ cítící rodinu obrovský šok. V mladém, teprve sedmnáctiletém chlapci uzrálo rozhodnutí opustit domov a odebrat se do zahraničního odboje. Stalo se tak 18. března 1940. Tehdy se naposledy setkal se svým otcem:
„Stretol som ho večer medzi dvermi. Ja som sa vracal z práce a on odchádzal. Ptal som sa ho, kde ide. Trocha sa zarazil a povedal, že do Žiliny, na montáž. Obzrel sa eště a potom… Potom som ho už nikdy nevidel. Odišiel za hranice. Cez Maďarsko, Juhosláviu a Francúzsko sa dostal do Anglicka. Asi za tri roky som o ňom počul zo zahraničného vysielania. To som sa čudoval! Rozprávali o ňom velmi pekne a samú chválu…“
Cesta k odboji
Tak začala cesta Otto Smika do zahraničního odboje. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že zcela neznámý, teprve čerstvě osmnáctiletý mladík, probíjející se složitým Balkánem a Středním východem, se o několik let později stane jednou z největších hvězd československého letectva ve Velké Británii.
Cesta do Francie mu trvala bezmála čtvrt roku a pochopitelně nepostrádala řadu dobrodružství. Prchal tzv. balkánskou cestou. Překročil hranici do Maďarska a podařilo se mu dorazit do Budapešti. Dříve nežli se stačil dostat na zdejší francouzský konzulát, byl zatčen maďarskou pilicií a nějaký čas strávil v pověstné věznici Toloncház. Později byl odtud „vyreklamován“ a vybaven falešným pasem společně s dvanácti kamarády pokračoval do Jugoslávie. Za pomoci místních pašeráků se dostali přes hraniční řeku Drávu poblíž obce Terezino Polje. V Záhřebu se skupinka přidala k většímu kontingentu čs. uprchlíků. Přes Bělehrad, Niš a Skopji se dostali do řecké Soluně, odkud pokračovali vlakem do Istanbulu. Následovala cesta vlakem do Bejrútu a odtud plavba na lodi Mariette Pacha do francouzského přístavu Marseille. * Konečně 3. června 1940 byl prezentován u Náhradního tělesa čs. letectva v jihofrancouzském táboře v Agde. Tento den je možno považovat za datum jeho vstupu do československé armády.
Události však již tehdy dostávaly velmi dramatický ráz a bleskový spád. Dříve nežli mohlo být přikročeno k byť jen teoretickému leteckému školení, Francie se zhroutila. Již 24. června 1940 se proto vojín Otto Smik v přístavu Port Vendres ocitl spolu s dalšími na palubě evakuační lodi Apapa, která jej 7. července 1940 dopravila do britského Liverpoolu.
V Anglii se konečně dočkal. Dnem 24. července 1940 byl přijat do svazku RAF VR v nejnižší hodnosti Aircraftsman No 2 Class (vojín-nováček). Několik následujících měsíců pak strávil v československém leteckém depu v Cosfordu. Zde ovšem svou kariéru zahájil zcela nepoeticky – jako důstojnický sluha.
„Nešlo však o žádnou buzeraci, jak by se na první pohled snad mohlo zdát,“ vysvětluje tuto funkci pozdější stíhač Pavel Kocfelda. „Obvykle jsme prali prádlo apod., ale dostávali jsme od oficírů nějakou tu penci. Jinak jsme chodili na plovárnu, za holkama a pilně se tak učili angličtinu. Ota uměl nejlépe, měl základy již z domova.“
Otto Smik kromě toho také aktivně sportoval, jak uvádí jiný pozdější stíhač František Loucký: „… Vzpomínám si, že boxoval a vyhrál jedny plavecké závody v Cosfordu. Byl to stejně chlapík! Ještě dnes by si na něj leckterá Angličanka vzpomněla…“
Stíhací výcvik
Teprve 3. září 1941 byl povolán k vlastnímu elementárnímu pilotnímu výcviku u 3. EFTS ve Watchfieldu. * Pod vedením zkušených československých instruktorů zde spolu s dalšími elévy létal na školních dvouplošnících De Havilland Tiger Moth Mk.II. Jedním z instruktorů 3. EFTS byl zkušený F/Sgt Josef Adam. „V první řadě uměl velice dobře anglicky, dokonce lépe nežli já,“ vzpomínal dotyčný na Smika po letech. „Jako pilotní žák vykazoval nadprůměrné nadání. To vyplývalo z toho, že už za republiky něco nalétal na kluzácích a ono to bylo skutečně znát. V letounu se pohyboval velmi sebejistě, pro létání měl cit, prakticky s ničím neměl problémy. Ze všech frekventantů kurzu to byl právě on, který šel na své první sólo jako první.“ Elementární výcvik LAC Otto Smik úspěšně završil 22. listopadu 1941.
Jedním z československých žáků v Medicine Hatu byl i tehdejší LAC Vladimír Nedělka, jenž skončil válku jako stíhač u 310. peruti: „Když jsem přišel do Kanady, Ota byl zařazen v kursu, který běžel už asi tři měsíce,“ vzpomínal později když líčil podmínky tamního leteckého výcviku. „Škola byla na velikém letišti s obrovskými hangáry a řadou asfaltových rozjezdových ploch, seskupených do trojúhelníku. Provoz byl skutečně živý. Instruktoři nás prostě pustili do vzduchu, určili program, vymezili prostory. Ve vzduchu se však stále míhala taková spousta Harvardů, že to bylo dost napínavé. Rychle jsme si však na toto bezvládí ve vzduchu zvykli… všichni jsme rádi létali do jednoho poměrně úzkého kaňonu, který vyhloubila říčka Saskatchewan. Kaňon byl klikatý; létání v něm bylo daleko hezčí než ve výšce. Jednou jsem to tam taky protahoval a najednou ze zatáčky vyrazil proti mně Harvard. Naklonil jsem to, on ještě víc – a kmitli jsme se podle sebe. Moc místa mezi námi opravdu nezbylo…
Přistál jsem, ale byl jsem hezky zticha, protože jsem nevěděl… jestli se tam vůbec smí létat. Žádná hláška z toho nebyla. Musím předeslat, že jsme to v této škole měli časově dost stísněné: denně pět hodin teorie, sedm hodin létání, mimo to cvičení na nářadí a běh. Přesto jsme si ještě stačili jít zatancovat nebo si zajít do baru v Medicine Hat. Říkám do baru, ale znamenalo to, že jsme seděli nad sklenicí s mlékem nebo ovocnou šťávou, v Kanadě totiž byla prohibice. A nad sklenicí šťávy jsem se setkal s Otou. Popisoval zrovna jakousi historku o tom, jak letěl v kaňonu a najednou se ze zatáčky proti němu vyřítí nějaký blázen s Harvardem…“
“Přijetí” krajanů
Jeho nástup k bojové jednotce počátkem ledna 1943 však nebyl takový, jaký si asi představoval. Nastoupil k Czechoslovak Wingu, vyzbrojenému Spitfiry Mk.VB a Mk.VC – nejprve k 312. a vzápětí přešel k 310. čs. stíhací peruti. Jeho příchod však vyvolal vlnu nevole. Přestože byl stále jen československým desátníkem, po britské linii byl již důstojníkem – pro své vynikající školní výsledky a letecké schopnosti byl totiž povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, rovnající se zhruba čs. hodnosti poručíka letectva. Nyní se ovšem ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny.
Na jedné straně mu život ztrpčovalo několik seržantů, zkušených pilotů ještě z ČSR, kteří i nadále setrvávali v poddůstojnických hodnostech, na druhé straně vzbudil nevoli u některých důstojníků z povolání. První, rovnostářsky založení, volali po „fair-údělu“, neboť mnozí z nich bojovali třetím rokem a stále zůstávali poddůstojníky, druzí špatně přenášeli přes srdce skutečnost, že Smik je důstojníkem bez maturity a bez absolvování Vojenské akademie. Byla z toho nepříjemná aféra, která skončila tím, že Smik odešel „na vlastní žádost“ a bez dalších průtahů k britské jednotce.
Konečně v boji!
V řadách britských jednotek – a vystřídal jich postupně několik – žil podle svého a v každém směru se vyznamenal. Svými skvělými výkony potvrdil, že důstojnická hodnost mu náleží naprosto právem.
Nejprve byl 15. ledna 1943 přemístěn ke 131. stíhací peruti (County of Kent), která se po tvrdých bojích nad okupovaným kontinentem zotavovala na letišti Castletown ve Skotsku. Od ní pak 2. března přešel do Hornchurche u Londýna ke 122. stíhací peruti (Bombay). Vyzbrojena moderními Spitfiry F.Mk.IX podnikala v rámci elitního Hornchurchského křídla útočné akce, hlavně doprovody bombardovacích svazů, útočících na letiště a přístavy v severní Francii, Belgii a Nizozemí.
Své letecké kvality a střelecké umění potvrdil již 13. března 1943. Při doprovodu amerických B-17 Flying Fortressů nad Amiens mu byl přiznán pravděpodobný sestřel Messerschmittu Bf 109. „… spatřil jsem dva nepřátelské letouny, které mě ve stoupání následovaly po mé pravé straně,“ nadiktuje po přistání do svého hlášení. „Byl jsem však ve slunci a tak mě neviděly. Ve výšce 31 000 stop se ocitly ve stejné výšce jako já, asi 200 yardů vpravo ode mě… Provedl jsem prudkou pravotočivou zatáčku k útoku. Jejich vedoucí provedl výkrut a střemhlavě se spustil dolů. Číslo 2 však pokračovalo ve stoupání, přičemž provedlo mírnou zatáčku doleva. Přiblížil jsem se mu za ocas asi na 350 yardů. Šel jsem ještě blíže, na 300 yardů, a zahájil jsem palbu s malou opravou ne více než 15º. Po první dávce z kanónů a kulometů jsem zaznamenal černý kouř vycházející z motoru nepřátelského letounu. Ten potom začal pikovat, stále přitom zatáčející mírně doleva. Dal jsem mu další čtyři dávky ze stejné vzdálenosti. Ve výšce 7000 stop se nepřítel točil střídavě zleva doprava a pak očividně neovládán přešel na záda do vertikálního piké….“
Jak ukazují německé záznamy, tak německý pilot Feldwebel Gustav Sturm od 2./JG 27, musel s vážně postřeleným Bf 109G-4 nouzově přistát na břicho v okolí Abbeville aniž se zranil.
Každopádně pro začátek to vůbec nebylo špatné. Staří „mazáci“ říkají, že pro budoucí kariéru stíhače je podstatné, když dosáhne svého prvního vítězství bez nervů. To byl přesně Smikův případ. „Narostla mu chuť. Začal si plánovat lety,“ bude později vzpomínat Jaroslav Hlaďo. Ostatně, čekal na to tři roky a teď nechtěl promarnit ani minutu. Každý bojový let chtěl využít naplno a nevynechal jedinou příležitost k palbě. Již 9. dubna 1943 Smik při Rhubarbu v okolí francouzského Dieppe zničil jednu lokomotivu, druhou poškodil a vyřadil jedno kulometné hnízdo. Jen předznamenejme, že útoky na pozemní cíle se později měly stát jeho specialistou, v níž dobyl nezanedbatelných úspěchů.
Dnem 18. května 1943 změnil jednotku, neboť ta dosavadní právě odcházela na odpočinek. Stal se tedy příslušníkem 222. stíhací peruť (Natal), která nedávno dorazila do Hornchurche. U ní ho čekala jeho největší sláva. Pokračoval u ní v ofenzívních akcích, v nichž proslul neobyčejným bojovým elánem a nekompromisním způsobem boje. Ve velmi krátkém čase zde absolvoval operační turnus a dobyl většinu svých vítězství. Nemělo by valný smysl rozvádět je zde do všech podrobností. Jejich výčet ostatně ukazuje přiložená tabulka. Vyzdvihněme však alespoň jeho nejúspěšnější den, jímž se stalo 27. září 1943. V průběhu dvou sweepů nad Francií dobyl neuvěřitelných pět vítězství: tři byly klasifikovány jako potvrzené sestřely, zbylé dva jako poškození. Šťastnou shodou okolností se ve sbírkách londýnského Imperial War Musea (IWM) dochovalo několik záznamů z jeho fotokulometu.
Po úspěších následovala vyznamenání. V krátkém čase byl celkem pětkrát vyznamenán Československým válečným křížem (a kromě toho také jednou Československou medailí Za chrabrost), nejcennější, britský Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross – DFC) obdržel v říjnu 1943: „Výtečný a odvážný pilot. Vykonal 120 operačních letů nad nepřátelským územím, při nichž sestřelil šest nepřátelských letounů, jeden pravděpodobně a čtyři poškodil, dále zničil dvě lokomotivy a dělostřelecké stanoviště… za tento pozoruhodný úspěch vděčí tento důstojník koncentraci své agresivity a vynikající odhodlanosti, kterou prokazuje již dlouhou dobu…“, praví se v citaci k jeho udělení.
Každopádně svými výkony se stal bezkonkurenčně československým stíhačem roku 1943. A budoucnost měla prokázat, že tento primát si udrží i v roce následujícím. A jen dodejme, že se tak současně stal i nejúspěšnějším Čechoslovákem bojujícím na Spitfirech.
Po dokončení operačního turnusu musel podle předpisů RAF strávit šest měsíců v mimooperační službě. Pro své výjimečné střelecké schopnosti byl 1. listopadu 1943 odvelen k Central Gunnery School (Ústřední střelecká škola) v Sutton Bridge. Zde úspěšně absolvoval kurz učitele vzdušné střelby (opět s posudkem „nadprůměrný“). Dne 12. prosince 1943 se na další čtyři měsíce stal střeleckým instruktorem u No 12 Armament Practice Campu (tábor výzbrojní praxe) v Llanbedru ve Walesu.
Hvězda invaze do Normandie
Svůj druhý operační turnus zahájil 15. března 1944, kdy byl přidělen ke 134. čs. křídlu, jmenovitě k 310. československé stíhací peruti, která jej před rokem přijala tolik macešsky. Nyní však již bylo leccos jinak. Jednak většina bývalých seržantů byla již důstojníky a navíc přicházeli zcela nezkušení nováčci. Schylovalo se totiž k invazi. Jednotka, nyní již vyzbrojená moderními Spitfiry LF.Mk.IXC tehdy operovala z Mendleshamu v Suffolku a poté z polního letiště Appledram v Sussexu, odkud vzlétala i v průběhu invaze do Normandie. Nyní jí velel S/Ldr Hugo Hrbáček, po jehož sestřelení nad Francií 21. května 1944 převzal velení S/Ldr Václav Raba.
V průběhu operace Overlord F/O Otto Smik, DFC zvýšil své skóre o další tři potvrzené sestřely (z toho jeden ve spolupráci). To byl nejlepší tehdejší výkon u celého čs. křídla. Po stažení křídla ze sestavy 2nd TAF byl tento útvar přesunut do sestavy 11. skupiny ADGB. Reorganizace spadala do období, kdy německý Flakregiment Nr 155 (W) vysílal nad Velkou Británii bezpilotní střely V-1. Ikdyž čs. perutě nebyly primárně určeny k potírání tohoto nebezpečí, v průběhu několika málo dní vykonaly menší počet Anti-Diver Patrols, směřujících k ničení těchto nebezpečných cílů. Dne 8. července 1944 Smik sám průběhu jediného startu sestřelil tři z nich. Stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem při ničení V-1. Jak se později ukázalo, mělo to být poslední vítězství dosažené Smikem ve vzduchu.
Smik byl značně ctižádostivým důstojníkem a jeho schopnosti jej kvalifikovaly přinejmenším k velení letce. Takových míst však bylo u československých jednotek velmi málo a naopak uchazečů nadbytek. Jeho výkony a válečné zásluhy však nešlo opominout, takže 11. července 1944 byl Otto Smik povýšen do hodnosti Flight Lieutenant (kapitán) a jmenován velitelem B-letky u 312. československé stíhací peruti.
„Inspektorát Smika povýšil do hodnosti Flight Lieutenant a doporučil, aby převzal velení letky,“ vzpomíná pamětník. „To způsobilo velké vření mezi několika staršími čs. piloty, z nichž mnozí létali už od r. 1930 a domnívali se, že mají také zásluhy. Ale Otto byl génius a Inspektorát to věděl, znal také názory Britů, takže Smika v hodnosti potvrdil. Samotnému gen. Janouškovi velení RAF sdělilo, že pilota obdobných kvalit neznají.“
Třistadvanáctka, které tehdy velel Smikův někdejší spolubojovník od 222. peruti, S/Ldr Jaroslav Hlaďo, DFC, tehdy se svými Spitfiry HF.Mk.IX podnikala doprovody silných svazů čtyřmotorových bombardovacích Halifaxů a Lancasterů a útočila na pozemní a námořní cíle v Nizozemí. V nové funkci si Smik počínal velice agilně a při nedostatku protivníků ve vzduchu se soustředil na ničení lokomotiv. Svým agresívním stylem boje si u mladých pilotů okamžitě získal autoritu:
„Otík byl skvělý kamarád, voják tělem i duší, takový nadšený a pořád veselý – a střílel, lidi, ten dovedl střílet! Měl postřeh jako ďábel,“ * vzpomínal tehdejší nováček, Sgt Alois Štanc. „Chodili jsme tehdy ve čtyřkách do Holandska lovit vlaky a Ota nevynechal jedinou příležitost k boji. Málokdy se vracel s nevystřílenou municí. Vždycky, když jsem letěl s Otou, bylo jasné, že se něco bude dít. Mezi námi, mladšími piloty jsme nepočítali kolik kdo má sweepů, ale kolik kdo má sweepů s Otou.”
Poprvé sestřelen
Dne 3. září 1944, kdy se z operace Ramrod 1258 nad okupovaným kontinentem nevrátil. Spolu s 312. a 310. perutí tehdy doprovázel stovku čtyřmotorových bombardovacích Halifaxů směřujících k letišti Soesterberg. Let k cíli, stejně jako vlastní bombardování proběhly bez zvláštních příhod, nikoli však zpáteční cesta. Temperamentní Smik, nezvyklý zahálet, totiž při návratu se svojí čtyřkou zaútočil na letiště Gilze Rijen, kde spatřil lákavou kořist – asi třicet zamaskovaných bombardovacích Junkersů Ju 188 od Stab a I./KG 2 Holzhammer.
V okamžiku, kdy se začal spouštět k útoku, zahájila prudkou a poměrně přesnou palbu nepřátelská protiletecká obrana. Navzdory hradbě flaku se Smikovi sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale při vybírání zteče inkasoval tři zásahy. Po neúspěšném pokusu o seskok na padáku nakonec se svým strojem ML296 (DU-N) nouzově přistál „na břicho“ u obce Prinsebeek poblíž Bredy, na území ovládaném nepřítelem.
Za pomoci místního obyvatelstva se mu však podařilo uniknout Němcům, kteří jej pronásledovali. Spojil se s obětavými příslušníky nizozemského hnutí odporu, kteří jej ukrývali nejprve v Prinsebeeku, poté v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. října se vydal na cestu k německým liniím, které za dramatických okolností přešel tři dny poté. Americká Dakota jej pak 29. října 1944 z Antverp dopravila nazpět do Anglie, na letiště Northolt.
Poslední útok
Po svém návratu do Velké Británie byl Otto Smik díky svým schopnostem a mimořádným bojovým úspěchům 13. listopadu 1944 povýšen do hodnosti Squadron Leader (major letectva) a jmenován velitelem britské 127. stíhací peruti, operující na kontinentě. Stal se tak v pořadí třetím čs. důstojníkem, jemuž byla svěřena britská peruť.
S novou jednotkou, která na Spitfirech LF.Mk.IXE a především LF.Mk.XVIE operovala z kontinentálního polního letiště Grimbergen severně od Bruselu, podporoval především britská vojska bojující v Nizozemsku. Čerstvě povýšený Squadron Leader přijel do Grimbergenu 14. listopadu 1944. „Máme nového velitele,“ napsal jeden z jeho pilotů, W/O Edward A. W. Smith „Jmenuje se Smik. Squadron Leader Otto Smik. Je to Čech a přívětivý typ. Má vynikající pověst za vícero kousků na svém kontě. Patří k oné velmi malé hrstce těch, kteří utekli ze zajetí (sic)… Dokázat se ukrýt, přežít a přejít celou tu cestu zpátky – pochopitelně s dobrými kontakty v podzemí – to se prakticky rovná zázraku. Určitě je to proto, že plynule mluví česky, německy, trochu holandsky a francouzsky a velmi pěkně anglicky. Zcela zřejmě je špičkovým pilotem…“
Ve své nové funkci působil jen dva týdny. Ráno 28. listopadu 1944 byl totiž při pumovém útoku na nádraží ve Zwolle opět sestřelen flakem. Tentokráte již nevyvázl. Se svým neovladatelným Spitfirem LF.Mk.XVIE RR227 havaroval na farmě Blooksteed v obci Ittersum, poblíž Zwolle. Byl na místě mrtvý, jak vzpomínal místní občan Berend J. Zommerdijk, jenž byl očitým svědkem události. Tehdy šestnáctiletý školák, později sportovní pilot a absolvent sociální psychologie na univerzitě v Groningenu, si tehdy vedl podrobný deník. K datu 28. listopadu 1944 si poznamenal:
„… devět Spitfirů přiletělo z jihovýchodu a zdálo se, že o Zwolle nemají zájem. Proletěly a zamířily na sever. Když již byly znát jako pouhé tečky, nabraly rychle výšku, obrátily se a po levém křídle se spouštěly k útoku. Ve vzduchu nebyly žádné německé stíhačky, zato protiletecká obrana spustila palbu.
Byl jsem právě na našem dvorku, a protože jsem slyšel přilétat letadlo, přikrčil jsem se za drůbežárnou. Viděl jsem prolétnout stroj ve vzdálenosti asi 200 metrů a v třicetimetrové výšce. Bylo to letadlo, které jako první z formace nasadilo k útoku. Zmizelo za vršky stromů směrem k Ittersumu. Na kormidlech mělo žlutý pruh. Žádný výbuch jsem neviděl.
Téměř ve stejnou dobu letěl skoro ve střemhlavém letu dolů druhý Spitfire a dopadl asi v osmdesátistupňovém úhlu do vodního příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen – Zwolle. Kanál byl poměrně dost široký, neboť Němci jej neudržovali. Toto druhé letadlo dopadlo asi o dvacet sekund dříve než první se žlutým pruhem. Ani toto však neexplodovalo.
Tohle všechno to proběhlo za řevu motorů letadel, vybuchujících pum a rachotu protiletecké obrany.
Asi tři hodiny po náletu se mi podařilo dostat se na místo, kam dopadl první Spitfire [tj. Smikův]. Místo již bylo obklíčeno Němci, ale přesto se mi podařilo projít asi v pětimetrové vzdálenosti okolo trosek letounu.
Pilota již vojáci vyndali. Ležel na zádech vedle trosek rozbitého stroje, hlavu měl skloněnou k levému rameni. Na sobě měl modrý svetr a uniformu s označením RAF. Pilotní kuklu i padák mu Němci již odebrali. Mrtvý letec byl vysoký muž, světlých hustých, kudrnatých vlasů…
Mohl jsem si místo katastrofy podrobně prohlédnout. Sebral jsem si některé úlomky letadla. Mělo na ocase žlutý pruh a číslo RR227. Na jeden úlomek jsem si toto číslo vyryl.“
Tragickou událost sledoval i pan J. van de Kolk, majitel farmy v Ittersumu, kde Spitfire havaroval: „Letadlo nad farmou prudce ztratilo výšku, zachytilo křídlem o zem a po tvrdých nárazech se začalo kutálet po zemi. Pilot přitom vypadl z kabiny, asi si při pádu zlomil vaz.“
V průběhu své neobyčejně úspěšné válečné služby vykonal Otto Smik celkem 263 operačních letů v celkovém čase 371.49 operačních hodin. Z toho celkem 215 letů připadalo na ofenzívní operace nad nepřátelským územím. To byl druhý nejlepší výkon po Jaroslavu Hlaďovi, jenž jich vykonal 281. Ve vzdušných bojích sestřelil celkem deset nepřátelských letounů jistě (z toho dva ve spolupráci), další dva sestřelil pravděpodobně a tři poškodil. Kromě toho zlikvidoval tři bezpilotní střely V-1 a celou řadu různých cílů na zemi a na vodě.
Roku 1946 byl in memoriam povýšen na nadporučíka a v roce 1991, po dlouhých více nežli čtyřech desetiletích na plukovníka. V roce 1995, po vzniku samostatného Slovenska, pak dokonce na generálmajora in memoriam.
„Neznámý Angličan“
Po dlouhých letech vynuceného zapomnění se Smikovo jméno dostalo na veřejnost v šedesátých letech, kdy se po dlouhé odmlce začínalo na západní letce opět pohlížet s určitou dávkou respektu i ústy oficiálních československých institucí. Zmiňováno však nebylo jen kvůli jeho válečným úspěchům (o těch se mnoho podrobnějšího nevědělo až do let devadesátých), ale především v souvislosti s nejasnostmi okolo jeho hrobu. Zmiňme tedy celou věc jen v krátkosti.
Němečtí vojáci Smikovo tělo nejprve pohřbili v Kranenburgu s tím, že jde o „neznámého Angličana“ (Der unbekante Engländer). Téměř dvě poválečné dekády byly pak jeho ostatky pohřbeny pod cizím jménem. Po osvobození byly totiž v důsledku omylu důstojníka vyšetřujícího okolnosti havárie mylně identifikovány jako tělo Belgičana F/O Henriho Taymanse. Dotyčný pilotoval druhý Spitfire (RR229) sestřelený při téže akci, ale ve skutečnosti nedopadl u Ittersumu, nýbrž do onoho bahnitého vodního příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen – Zwolle.
V důsledku této záměny byly Smikovy ostatky pod jménem Taymans převezeny do Bruselu. Teprve v roce 1965, kdy byly z onoho bahnitého vodního příkopu konečně vytaženy trosky Spitfiru RR229 i se skutečnými Taymansovými pozůstatky, se celá záhada vysvětlila. Tělesné ostatky, dosud uložené pod Taymansovým jménem v Bruselu a nyní již pozitivně identifikované jako ostatky Smikovy, byly převezeny na kanadský válečný hřbitov Adegem East u Gentu ve Flandrech v Belgii. Odpočívaly zde téměř třicet dalších roků. Před dvěma desetiletími, dne 12. září 1994 však byly na žádost slovenských orgánů převezeny vojenským speciálem na Slovensko. Poslední odpočinek nalezl Otto Smik v bratislavském Slávičím údolí.
Praha má Smikovu ulici od roku 1991. Nachází se na Černém mostě II, tedy nedaleko od letiště Praha-Kbely. Bratislava, kde má již několik desetiletí pamětní tabuli a bustu v ulici Ĺudmily Podjavorinskej, odkud v roce 1940 odešel do zahraničního odboje, po něm jednu ze svých ulic pojmenovala v roce 2004. Nezapomněli na něj ani v Nizozemsku. Na místě jeho smrtelného pádu u farmy Bloksteeg mu v březnu 1992 odhalili pamětní desku a jedna z ulic města Zwolle nese jméno Otto Smikstraat.
zdroj: VHU Praha
Záběry ze Smikova fotokulomentu: http://history.virtualfighters.cz/Smik.html
tričko věnované Ottovi Smikovi: http://www.rescuefashion.com/cs/%7BT-SHIRTS%7D46-otto-smik.html