“Vy Češi máte oči jako sovy!” takový kompliment složila příslušníkům 68. noční stíhací perutě královna Alžběta při návštěvě královského páru 28. ledna 1943. Na základě této příhody pak byla vybrána sova do znaku perutě. A co víc, naši dokonce směli navrhnout motto jednotky. A tak se ve znaku objevil i český nápis „Vždy připraven“, což je takový unikát, neboť jednotka jako celek československá nebyla.
7. ledna 1941 na základně RAF Catterick zformována nová 68. peruť, první nesoucí toto označení v rámci Royal Air Force, jako jednotka nočních stíhačů vyzbrojená stroji Bristol Blenheim, která se stala operační 7. dubna téhož roku, předtím než byla přeložena do High Ercall. V květnu 1941 přešla na typ Bristol Beaufighter a v březnu 1942 se s nimi přesunula na základnu RAF Coltishall v Norfolku. V červenci 1944 peruť přezbrojila na typ de Havilland Mosquito.
Počínaje červencem 1941 se u peruti vyskytoval značný podíl exilových československých letců, v síle až osmi kompletních posádek.[p 1] Tato vzájemná pouta a noční stíhací aktivity perutě byly symbolicky vyjádřeny v roce 1944, když Air Chief Marshal Charles Steele peruti předal její znak.
Výzbroj
Kvalitativní skok v technice nočního stíhání nastal počátkem druhé světové války a spočíval v použití palubního radaru. Ve Velké Británii, v kolébce radaru, pak došlo na jaře 1940 i k jeho prvnímu uvedení do stavu operačního použití. Palubní radar, značený AI jako Airborne Interception, tehdy ještě vyžadoval samostatného člena obsluhy. Navíc zařízení i něco vážilo, a tak jediným vhodným letadlem pro jeho instalaci byl dvoumotorový stíhací Bristol Blenheim Mk.IF(F jako fighter) adaptovaný z lehkého bombardéru Blenheim Mk.I.
Brzy se však na scéně objevila skutečná noční stíhačka Bristol Beaufighter Mk.IF. Byl to dvoumístný dvoumotorový letoun konstrukčně navazující na torpédový bombardér Beaufort. Noční stíhač Beafighter Mk.IF už dostal vylepšený radar AI Mk.IV (ten se začal montovat i do blenheimů) a jeho pevná hlavňová výzbroj byla doslova devastující, posuďte sami: čtyři kanony ráže 20 mm a šest kulometů ráže 7,7 mm. Prvních pár kusů bylo dodáno koncem července 1940, jeho výroba a zařazování do výzbroje perutí RAF se rozbíhaly relativně pomalu.
V únoru roku 1943 došlo k přezbrojení perutě na výkonnější Beaufightery Mk.VIF. A pokud byly vybaveny modernějšími radary AI Mk.VII, byl kvalitativní skok oproti jedničkám výrazný. AI Mk.VII pracoval s centimetrovými vlnovými délkami a rozsah měl 120 až 9140 m, starší AI Mk.IV pracoval s vlnovou délkou 1,5 m a rozsah měl v rozmezí 120 až 5490 m.
Po roce 1944 už beaufightery výkonově však zaostávaly za nově nastupujícími typy, jako byl například Messerschmitt Me 410, který se používal nejen v roli „schnellbomberu“, ale mohl působit také jako noční stíhačka. Po několika měsících tedy byly nahrazeny a poslední válečný rok tak šedesátáosmá operovala s legendárními mosquity.
Nejprve to byla Mosquitaverzí NF Mk.XVIIa NF Mk.XIX(NF jako Night Fighter). Stroje bylo možné použít i pro boj s letounovými střelami V1, které tou dobou začaly létat na Anglii. Ale pro posádky to představovalo velké nebezpečí, protože na relativně nízko létající V1 útočily ze střemhlavého letu, aby měly šanci je dostihnout.
V únoru 1945 přišly k peruti Mosquita NF Mk.30. Jejich udávaná maximální rychlost (655 km/h) byla vyšší než u V1 (ale ty už stejně tou dobou musely být proti Anglii odpalovány z nosičů He 111 a jejich akce končily). Ve stejném parametru na ně nestačily ani německé noční „superstíhačky“ Heinkel He 219 Uhu, které jinak dokázaly mosquitům ve verzi stíhacích bombardérů připravit velké problémy.
Bojové nasazení
V květnu 1941 byla peruť prohlášena jako operační. V červenci přišli první českoslovenští letci, piloti Josef Kloboučník a Miloslav Mansfeld a radaroví operátoři Josef Klváček a Slavomil Janáček.
Postupně přicházeli další a další. Například Vlastimil Veselý – pozdější velitel B letky 68. perutě a díky velitelským schopnostem přezdívaný hejtman, František Chábera a Jan Klán – hrdinové bitvy o Francii, kde každý dosáhl pěti sestřelů, Jan Šerhant – před válkou šéfpilot u Bati, Josef Adam – válku začínal u francouzského letectva v severní Africe, Josef Hanuš – bývalý létající četník, nebo Karel Šeda – úspěšný účastník náročného leteckého závodu Nad oázami Egypta 1937.
Do konce války se u perutě vystřídalo celkem 39 našich letců, z toho bylo 23 pilotů a 16 radarových operátorů (viz. box vlevo).
Prvního vzdušného vítězství dosáhli Čechoslováci 12.10.1941. O úspěch se postarala posádka Mansfeld s Janáčkem. A to vítězství nebylo jedno. Sestřelili dva bombardéry He 111 a třetí poškodili. Postupně na konto perutě přidávaly sestřely i další posádky.
Byla to však těžce vydřená vítězství. Z uvedených časových dat totiž vidíme, že naši přišli k peruti již po ukončeném Blitzu, a tak člověk musel nalétat dlouhé hodiny, než se mu vůbec podařilo, byť s pomocí pozemní radarové stanice, natrefit na nějakého nepřítele. O co jednodušší to měli noční stíhači Luftwaffe, kde se noční obloha nad Říší britskými bombardéry jenom hemžila.
20. ledna 1942 byla B letka prohlášena oficiálně ze „československou“ (stíhací perutě se skládaly ze dvou letek označených A a B). Zpočátku v ní byli naši letci soustředěni, ale později došlo kvůli organizačním důvodům k rovnoměrnému rozložení našich posádek mezi oběma letkami. Některé posádky byly smíšené. Nakonec i ve volném čase, a ani to nemusela být návštěva pubu, si letci nezávisle na rodném jazyce dobře rozuměli.
Když přišlo jaro roku pětačtyřicátého a konec války v Evropě byl již na spadnutí, byla 68. peruť 20. dubna 1945 rozpuštěna. Po vyřízení formalit a vyspání z neformální oslavy dostal personál krátkodobou dovolenou a naši se měli 2. května hlásit u Československého leteckého depa v Cosfordu a čekat na návrat do vlasti.
Čechoslováci v řadách 68. perutě sestřelili 21 nepřátelských letadel jistě, tři pravděpodobně a sedm jich poškodili, k tomu ještě zničili 3 letounové střely V1.
Nejúspěšnější posádky byly pilot Miroslav Mansfeld se svým radarovým operátorem Slavomilem Janáčkem (8 letadel sestřelených jistě, 1 pravděpodobně, 1 poškozené a 2 zničené V1) a pilot Ladislav Bobek s operátorem Bohuslavem Kovaříkem (5 sestřelů jistých, 1 pravděpodobný a 3 letouny poškozené).
Osm našich příslušníků perutě padlo, byly to čtyři kompletní posádky: Josef Kloboučník a Josef Klváček, Karel Richter a Jaroslav Kovanda, František Glauder a František Vašata, Josef Menšík a Rudolf Slíva. Nezabila je palba nepřítele, stali se obětí leteckých nehod, ať už při startu k bojovému letu nebo při letech cvičných.
Rescue design: http://www.rescuefashion.com/cs/%7BT-SHIRTS%7D45-68-nocni-stihaci-perut.html